Tematem książki jest metaforyczność dyskursu genderowego (krytyki genderowej, gejowskiej, lesbijskiej, queerowej i studiów (o) męskości) w polskim literaturoznawstwie po 1989 roku. Wychodząc z ...założenia, iż nurty te stanowią odrębne pola w krajowych studiach literackich, autorka stawia tezę, że przenośnie w istotny sposób współtworzą specyfikę omawianych perspektyw badawczych.
Rozważania Katarzyny Lisowskiej zmierzają w dwóch kierunkach - charakteryzują specyfikę dyskursu genderowego w literaturoznawstwie (z naciskiem na krajowe studia) i przedstawiają wybrane, przydatne w pracy, wątki z wielowiekowej tradycji badań nad metaforą i metaforycznością (drugi termin, użyty także w tytule książki, znacznie lepiej ujmuje heterogeniczność omawianych zjawisk). Te dwie ścieżki refleksji łączą się w trzecim rozdziale książki, w którym znalazła się analiza zabiegów stosowanych w polskiej krytyce genderowej, lesbijskiej, gejowskiej, queerowej oraz w studiach (o) męskości. Lisowska kreśli prowizoryczną mapę złożoną z jedenastu grup wyrażeń skupionych wokół takich pól metaforycznych jak teatralność, cisza, ruch, metafora szafy/toalety. Autorka analizuje teksty (literaturoznawcze) o tekstach (literackich), starając się uchwycić specyfikę badanego dyskursu. Nawiązując do rozważań Katarzyny Majbrody dotyczących krytyki feministycznej, stara się zwrócić uwagę na wspólnotowy - budowany między innymi przez metaforyczność - charakter przedstawianych ujęć. Z kolei wbrew buntowniczej naturze omawianych perspektyw, ale w duchu (staroświeckiego?) strukturalizmu Lisowska dąży do uporządkowania analizowanej materii (oczywiście - tym razem w zgodzie z badaną problematyką - jedynie tymczasowego i roboczego), mając nadzieję, że jej propozycje mogą się stać punktem wyjścia szerszej dyskusji na temat właściwości dyskursu genderowego w polskim literaturoznawstwie.
Katarzyna Lisowska - pracuje w Zakładzie Teorii Literatury w Instytucie Filologii Polskiej Uniwersytetu Wrocławskiego. Zajmuje się szeroko rozumianym dyskursem genderowym w literaturoznawstwie, któremu poświęciła zarówno pracę magisterską, jak i doktorską, a także liczne artykuły i wystąpienia konferencyjne. Interesuje się ponadto kulturowymi reprezentacjami głodu i starości.
Cílem následujícího textu je představit způsoby manipulace s dichotomií příroda/kultura, přítomné v metodologických diskusích německé duchovědy na sklonku 19. století a jejich následnou expozici ve ...vznikající brněnské sociální vědě v první třetině století dvacátého. Předmětem výzkumu jsou na jedné straně některé texty novokantovců Windelbanda a Rickerta a také práce Diltheyovy, reprezentující významné pozice německé duchovědy 19. století, a na druhé straně práce F. Weyra – představitele brněnské normativní teorie – a metodologické úvahy I. A. Bláhy – zakladatele brněnské sociologie. Snahou je ukázat, jakou funkci sehrála tematizace opozice pojmů příroda a kultura v německé duchovědě a jaké to mělo důsledky pro brněnskou sociální vědu.
Koncept „rasy“ je určujícím prvkem jihoafrické sociální reality od konce 19. století až po současnost. V žádné jiné zemi na světě nedošlo k tak výraznému systematickému sociálnímu inženýrství ...založenému na víře v nepřekročitelnost rasových, resp. kulturních odlišností. Moderní ideologie, založená na myšlence rasové segregace jihoafrické společnosti, vznikla v době sociálního evolucionismu a souběžného rozvoje „vědecké“ teorie o rase a biologického determinismu na konci 19. století. Z mnoha důvodů, které budou v textu diskutovány, však vliv vědeckého rasismu na politiku Jižní Afriky zůstal značně omezen. Postupem doby byla idea „rasy“ nahrazena politicky přijatelnějším konceptem kultury a kulturních rozdílů, které se však jeví stejně nesouměřitelné jako kdysi „rasa.“ Zdiskreditovaný jazyk „rasy“ ustoupil módnímu kulturalistickému diskurzu, avšak rasismus zůstává nedílnou součástí reality postapartheidní jihoafrické společností. Text se zaměřuje na analýzu vývoje segregační politiky v koloniální a apartheidní Jižní Africe, kterou pomáhali prosazovat jak Afrikánci, tak i anglicky mluvící Jihoafričané. „Rasa“ bude zkoumána ve vztahu k dalším sociálněvědním pojmům jako jazyk, etnicita, národ a kultura. Předmětem zájmu bude následně politika nerasovosti, která se stala centrálním rysem nové JAR po roce 1994 ve snaze překonat apartheidní dědictví hluboce rozpolcené jihoafrické společnosti. Současně budou diskutovány nové formy rasismu, jež se vynořily v jihoafrické společnosti po pádu apartheidu i přes deklarovanou nerasovost.
Proutova nejnovější kniha vychází v době, kdy se „nová studia“ na poli vědeckého výzkumu dětství již výrazně prosadila a přichází nyní čas znovu promyslet a diskutovat jejich teoretická východiska a ...výzkumné přístupy. Alan Prout si v knize The Future of Childhood klade právě tento cíl. Pouští se v ní do diskuse o nové historické možnosti učinit krok ven z modernity a nalézt nové propojení dosud vzájemně separovaných přístupů přítomných v bádání o dětství. Prout argumentuje tím, že dětství, stejně jako ostatní fenomény, je heterogenní, komplexní a vyvíjející se jev a jako takový vyžaduje širokou paletu intelektuálních zdrojů, interdisciplinární přístup a myšlenkově otevřený proces zkoumání. Pole výzkumu dětství je snad právě nyní připraveno vytvořit konceptuální aparát schopný překonat úzký a fragmentovaný pohled na své ústřední téma. Tento obecný argument Prout postupně rozvíjí v pěti kapitolách své knihy. Důležitou linii v jeho úvahách přitom hraje kritika klíčového schématu modernistického přístupu k výzkumu dětství, jímž je dichotomie příroda/kultura.
Následující text se snaží načrtnout možné interpretace toho, jak se prostřednictvím kulturní reprezentace tělesnosti, zahrnující i analýzu DNA, může zobrazovat přináležitost k určité etnicky ...definované komunitě. Konkrétním příkladem, kterým se zabývá, jsou spojení výpovědí o tělech, která se popisují skrze genetický kód, a zároveň výpovědí odkazujících k sebedefinici etnické core-group, jež vytváří potenciál i pro identifikaci „těch druhých“, těch, kteří stojí za hranicemi sdílené solidarity. Ptá se tedy, jak funguje tělesnost a jedna z kategorií života, genom, jako objekt par excellence při utváření symbolických hranic mezi přírodou a kulturou. V tomto kontextu si všímá toho, jak jsou prostřednictvím vyjednávání hranic očišťovány prahy mezi etnicizovanými core-group a out-group, „námi“ a „ostatními“, to znamená, jak je solidarita k určitému společenství strukturovaná kolem odkazů na přirozenost ideje původu, předků a kulturalizaci tělesného kódu či mýtu společné krve. Jeho snahou je přitom upozornit na procesy reprezentace, které určují, kdy se co přiřazuje sféře přírody či naopak sféře kultury, a jakou roli v tomto procesu hraje diskurs populární reprezentace vědecké analýzy těla a jeho genomu. Odkazy na krev, stejně tak jako na analýzu DNA, jsou zde přitom kulturními fenomény stejně tak jako jsou zmínky o původu a o tajemstvích předků součástmi sféry přirozenosti světa konkrétní etnicizované komunity.
Elizabeth Grosz v knize prozkoumává možnosti relevance Darwinova pojetí biologické a kulturní evoluce pro účely feministické sociální analýzy. Jakkoli se Grosz zabývá myšlenkou provázanosti evoluce a ...sociálních vztahů, nejedná se o žádnou novou sociobiologii. Elizabeth Grosz navrhuje opustit vnímání kategorie přírody jako neměnné, statické a inertní entity. Příroda je podle ní dynamická a aktivní; kultura je pokračováním a rozvinutím přírody spíše než jejím překonáním. Grosz navrhuje využít Darwina pro účely feministické teorie, jakkoli se tato usilovně, a podle autorky často dogmaticky, diskursům o přírodě a biologii brání. Radikální otevřenost darwinovského projektu tkví v předpokladu života coby formy sebeorganizace, která překonává samu sebe, která se od sebe samé odklání, která se během doby vyvíjí v něco zcela odlišného. Život v jeho pojetí je tudíž kontingentní, neustále ve stavu přerodu, v procesu stávání se, je něčím jiným, než čím byl. Takové vnímání života nutně mění náhled na politiku a možnost změny a rozhodně podněcuje k dialogu o tom, kterak navrátit přírodu do agendy sociálních věd.
The topic of this article is the political interest of students, ie how and to what extent students express interest in politics, in political activity in Bosnian and Herzegovinian society. For ...this purpose, a survey “Students and Politics” was conducted in January and February 2019 on a sample of 371 students from the University of Mostar and University of Džemal Bijedić in Mostar. The obtained quantitative data are presented by frequencies and percentages in the domain of descriptive statistical procedures and the application of the chi-square test. Research was conducted within the theoretical approach of Almond and Verba expressed through three dimensions of attitudes towards politics, specifically as people’s interest in politics and information about political activities; then as attitudes expressing support for different models of democratic political order; and finally as valuing political achievements as respondents’ trust in institutions. The results archived from this research showed that students follow low interest in the politics of young people in BiH, but also have a special democratic potential.
Socio-economical transformation changes the way organizations are managed. Virtual organization is a new type of enterprise that adjusts to these changes. Effective implementation of vitality ...requires sufficient actions that refer to the social aspect of organization. It is represented by management by organizational culture. In virtual organizations there is a new type of culture – e-culture. The specifics of e-cultures based on organizational adjustment to new conditions. This paper describes the key elements of e-culture. It points the main areas that specify e-culture. The main purpose of this paper is to describe the e-culture in polish IT enterprises. Based on quantities research, conducted on the 92 organizations, the exploratory factor analysis allows to characterize core elements of e-culture in IT enterprises in Poland.
W przekonaniu autorki Andrzej Żuławski jest jedynym polskim reżyserem, który w swej twórczości podlega daleko idącym wpływom kultury francuskiej. Urodził się w 1940 r., we Francji spędził lata ...dzieciństwa i wczesnej młodości (jego ojciec, Mirosław, był radcą kulturalnym w Ambasadzie RP /1945-1949/, potem pracował w Paryżu, reprezentując Polskę w UNESCO /1956-1965/), tam skończył liceum (1957), studia w IDHEC (1958-1959) i studiował filozofię na Sorbonie (1959-1960). Przesiąkał – zapewne zarówno świadomie, jak i nieświadomie – wpływami kultury i mentalności francuskiej. Istotnym tego dowodem jest szokująca (nie tylko w polskim odbiorze) poetyka jego filmów. Badacze poszukiwali jej korzeni w różnych źródła inspiracji. Zdaniem autorki można ich także upatrywać w Le Théâtre du Grand Guignol – paryskim teatrze o specyficznym stylu i repertuarze, który istniał w latach 1897-1963 i wywarł wielki wpływ na kulturę – popularną, ale nie tylko – brytyjską i amerykańską, w tym także na horror filmowy w różnych krajach. Jednak – co bardzo ciekawe kulturowo – w ogóle nie przejawił się w polskim teatrze i kinie. Stachówna próbuje udowodnić, że filmowy styl Andrzeja Żuławskiego może mieć także związek z poetyką widowisk w Grand Guignolu.
PDF
