Článek přináší aktuální přehled o současných a perspektivních možnostech farmakologické léčby diabetes mellitus. Nové patofyziologické poznatky z posledních desetiletí podnítily snahy o nalezení ...farmak, která by byla schopny příznivě ovlivnit nově objevené abnormality glukózového metabolizmu a podílet se svým působením na terapii diabetu. Některé z těchto léků jako inhibitory dipeptidylpeptidázy 4 (DPP‑4) nebo agonisté glucagon‑like peptidu 1 (GLP‑1) jsou již s úspěchem používány, další z nich čekají na uvedení na trh (inhibitory SGLT‑2 glifloziny), případně teprve procházejí stadiem klinického testování.
The article presents an overview of current and prospective pharmacological therapy of diabetes mellitus. New pathophysiological findings over the last decade have instigated efforts to find drugs that would be able to positively affect the newly discovered abnormalities in glucose metabolism and contribute to its impact on the treatment of diabetes. Some of these drugs, such as inhibitors of dipeptidyl peptidase 4 (DPP‑4) or glucagon‑like peptide 1 (GLP‑1) agonists, have been used successfully, and the others are waiting to be launched (SGLT‑2 inhibitor – dapagliflozin) or are undergoing different stages of clinical testing.
Edelsberger T.
Inzulinovou rezistenci (IR) definujeme jako stav, při němž normální koncentrace volného plazmatického inzulinu vyvolává sníženou odpověď organizmu. V užším slova smyslu IR chápeme jako poruchu účinku ...inzulinu v cílové struktuře, která může vzniknout na kterékoli úrovni inzulinové signalizační kaskády. V klinických podmínkách ji obvykle definujeme jako poruchu účinku inzulinu v metabolizmu glukózy, i když platí, že porucha se může se týkat různých účinků inzulinu a různých buněčných struktur. Charakteristickým rysem IR svázané s metabolickým syndromem či diabetem 2. typu je defektní signalizace, která postihuje PI3-kinázovou větev inzulinové signalizační kaskády. Další účinky inzulinu, které závisí na signalizaci vedoucí přes Ras komplex a MAP-kinázu, nemusí být postiženy. Vlivem kompenzatorní hyperinzulinemie mohou být dokonce zvýšeny. Článek shrnuje některé novější poznatky týkající struktury a regulací inzulinové signalizační kaskády a rozebírá vybrané primární a sekundární příčiny IR, které zahrnují faktory genetické a epigenetické, regulační roli mikroRNA a metabolické, humorální a imunologické faktory. Detailní poznání příčin IR nabízí možnosti její racionální léčby. Ta se v současné době opírá o léčbu odstranitelných příčin IR, tj. důslednou kompenzaci diabetu, redukci hmotnosti, režimová opatření (dieta, fyzická aktivita), přehodnocení potřeby léčby kortikoidy, léčbu přidružených onemocnění, a případně podání metforminu či pioglitazonu. Klíčová slova: cytokiny – inzulinová rezistence – inzulinová signalizační kaskáda
Insulin resistance (IR) is defined as a condition where normal plasma free insuconcentrations induce a reduced response of the body. In the narrower sense we understand IR as the impairment of insulin action in the target structure which may arise at any level of the insulin signalling cascade. In the clinical conditions we usually define it as the impairment of insulin action in glucose metabolism, although it is true that the impairment may concern different effects of insulin and different cell structures. The characteristic feature of IR linked to the metabolic syndrome or Type 2 diabetes is defective signalling which affects PI3-kinase branch of insulin signalling cascade. Other insulin actions depending on the signalling through the Ras complex and MAP-kinase, may not be affected. Due to compensatory hyperinsulinemia they may be even increased. The article summarizes some recent findings regarding the structure and regulation of insulin signalling cascade and analyses selected primary and secondary causes of IR which include genetic and epigenetic factors, the microRNA regulation role, metabolic, humoral and immunological factors. The detailed knowledge of the causes of IR opens possibilities of its rational treatment. This is currently based on the treatment of curable causes of IR, i.e. consistent compensation of diabetes, weight reduction, regimen arrangements (diet, physical activity), re-assessment of the need to use corticosteroids in therapy, treatment of coexisting conditions and possibly administration of metformin or pioglitazone. Key words: cytokines – insulin resistance – insulin signalling cascade
Terezie Pelikánová
Autor zdůvodňuje nutnost individuálního přístupu k edukaci o fyzické aktivitě. Individuální přístup se týká vhodné pohybové aktivity, intenzity a trvání pohybu, ale také úprav terapie. Autor ukazuje ...rámcová doporučení, týkající se úprav diety a také úprav dávek inzulinu tak, jak jsou v procesu edukace předkládány nemocným s diabetes mellitus na jeho pracovišti.
Jindřich Olšovský
Lit. 6
Pacienti s diabetem 1. typu jsou vystaveni neustálé zátěži vyplývající z nutnosti pečlivého selfmonitoringu glykemie a přesného dávkování inzulinu na základě zjištěných hodnot, obsahu sacharidů v ...potravě a plánované i neplánované fyzické aktivity. Chyby při dávkování inzulinu se projeví hypoglykemií nebo hyperglykemií, přičemž výskyt hypoglykemií je nejčastějším faktorem limitujícím dosažení optimální kompenzace diabetu. Proto jsou pokroky při vývoji automatických prvků pro dávkování inzulinu v inzulinových pumpách velmi významné i z klinického hlediska. V současnosti dostupné systémy LGS a PLGM umožňují omezit výskyt a dobu strávenou v hypoglykemii a jsou dalším krokem na cestě k uzavřenému okruhu dávkování inzulinu.
Patients with type 1 diabetes are exposed to permanent burden consisting of careful glucose self-monitoring and precise insulin dosage based on measured glucose values, carbohydrates content in the food and both planned and non-planned physical activity. Erroneous insulin dosing causes frequent both hypoglycemia and hyperglycemia. Hypoglycemia is, however, the most clinically significant complication limiting the optimal diabetes control. Automatic features for insulin dosage integrated in insulin pumps are thus very important. Low glucose suspend (LGS) and Predictive Low Glucose Management (PLGM) use glucose sensor values to prevent hypoglycemia, shorten the time spent in hypoglycemic range and present further step forward to fully closed-loop system of insulin treatment.
Martin Prázný
Prevalence obezity narůstá ve všech věkových skupinách ve většině zemí Evropské unie. Mnoho pacientů s obezitou má již v anamnéze několik úspěšných pokusů o redukci hmotnosti, ale velmi málo pacientů ...si je schopno následně pokles váhy udržet po delší časové období. Zahájení léčby agonisty receptoru pro GLP1 (GLP1 RA) během váhového poklesu snižuje zvýšenou hladinu solubilních leptinových receptorů, zvyšuje hladinu volného leptinu, a tímto mechanizmem snižuje riziko následného vzestupu váhy. Oproti tomu zahájení inzulinové terapie u pacientů s diabetem 2. typu je často provázeno váhovým přírůstkem. Léčba GLP1 RA vede k redukci HbA1c a současně k poklesu váhy, představuje proto nadějnou alternativu k léčbě bazálním inzulinem. Až budoucnost nám ukáže, zda nebudeme častěji indikovat GLP1 RA spíše jako antiobezitika než antidiabetika.
The prevalence of obesity continues to be increasing in all age groups in most countries of the European Union (EU). Many obese people have a history of several successful weight losses, but very few are able to maintain the weight loss over a longer period of time. Initiation of the GLP1 RA administration during weight loss maintenance would inhibit weight loss-induced increases in soluble leptin receptor plasma concentrations resulting in higher level of free leptin thereby preventing weight regain. In contrast initiation of insulin treatment in type 2 diabetes patients is frequently accompanied with weight gain. The GLP1 administration results in HbA1c decrease accompanied with weight loss, presents attractive alternative to basal insulin. The question remains to be answered in the future, if the GLP1 RA administration is generally more frequently started in antiobese than antidiabetes implication.
Petr Žák, Jindřich Olšovský
Uvod: cilj je bio ustanoviti smjernice za zbrinjavanje hiperglikemije u odraslih bolesnika hospitaliziranih na odjelima i u jedinicama intenzivne skrbi. Sudionici: Radna skupina koja donosi Smjernice ...ima dva suvoditelja, a članovi su joj predstavnici stručnih društava Hrvatskog liječničkog zbora. Dokazi: Ove Smjernice su derivirane iz smjernica međunarodnih stručnih društava. Dokazi su evaluirani prema GRADE sustavu (engl. Grading of Recommendations, Assessment, Development and Evaluation) koji uz razinu dokaza opisuje i snagu preporuke. Proces donošenja odluka: Radna skupina je konsenzusom donijela prijedlog Smjernica koji je poslan stručnim društvima HLZ-a na reviziju. Završni oblik smjernica prihvaćaju sva uključena stručna društva.Zaključak: Hiperglikemija je česta, ozbiljna i zahtjevna komplikacija hospitaliziranih bolesnika. Rezultati objavljenih ispitivanja ukazuju na smanjenje morbiditeta i mortaliteta uz kontrolu glikemije. Implementacija standardiziranih protokola koji promoviraju upotrebu bazal-bolus terapiju inzulinom je najvažnija mjera za zbrinjavanje hiperglikemije u bolničkim uvjetima. Ove smjernice su skup racionalnih i provedivih preporuka i prijedloga.
Patofi ziologija metaboličkog sindroma Smirčić-Duvnjak, Lea
Medicus (Zagreb, Croatia : 1992),
11/2004, Volume:
13, Issue:
2_Diabetes mellitus
Journal Article
Peer reviewed
Open access
Proučavanjem patofi ziološke pozadine
metaboličkog sindroma, inzulinska rezistencija i visceralni
oblik pretilosti prepoznati su kao glavni čimbenici. Oba su
stanja povezana s intolerancijom glukoze, ...šećernom bolešću,
dislipidemijom, arterijskom hipertenzijom, poremećajima
koagulacije i fi brinolize te disfunkcijom endotela. Inzulinska
rezistencija označava stanje u kojem inzulin, unatoč
održanom lučenju iz gušterače, ne može ostvariti svoje
unutarstanične učinke.
Uzrokuju je prirođeni ili stečeni čimbenici, odnosno njihova
kombinacija, koji remete bilo koju stepenicu složenoga
fi ziološkog procesa, od trenutka vezanja inzulina za stanični
receptor.
Prirođeni čimbenici uključuju mutacije gena za inzulinski
receptor, transportere glukoze i signalne proteine,
protutijela na inzulinski receptor, kao i brojna druga, do
sada neidentifi cirana stanja. Među stečenim čimbenicima
prepoznati su neaktivnost, nezdrava prehrana, starija dob,
utjecaj nekih lijekova, glukotoksičnost i lipotoksičnost.
Osim rijetkih slučajeva postojanja protutijela ili mutacija
gena za inzulinski receptor koji uzrokuju poremećaj sinteze,
razgradnje i funkcije receptora i uzrok su rijetkih sindroma,
inzulinska rezistencija u metaboličkome sindromu posljedica
je poremećaja koji nastaju nakon vezanja inzulina na
receptor.
Iako molekularna osnova inzulinske rezistencije nije
razjašnjena, njezine metaboličke posljedice rezultat su
interakcije inzulinske rezistencije s učincima kompenzatorne
hiperinzulinemije u organima koji zadržavaju normalnu
osjetljivost na inzulin. Heterogenost patoloških stanja
povezanih s inzulinskom rezistencijom proizlazi iz raznovrsnih
učinaka inzulina, kojima regulira temeljne energetske
procese u organizmu.
Iako se debljina tradicionalno defi nira kao povećanje
tjelesne mase, u procjeni kardiovaskularnog rizika, važnija
je raspodjela nego količina tjelesne masti. S inzulinskom
rezistencijom korelira masno tkivo u abdominalnoj šupljini
(visceralno), koje je za razliku od supkutanog metabolički
aktivan organ. Ono luči različite adipocitokine, udružene
s upalom, disfunkcijom endotela i trombozom, uključujući
leptin, adiponektin, PAI-1 (inhibitor aktivatora plazminogena
1), tumorski faktor nekroze alfa (TNF-alfa), interleukin 6 (IL-
6), rezistin, kojima regulira osjetljivost na inzulin.
Po nekim autorima, visceralna debljina prethodi inzulinskoj
rezistenciji generirajući navedene poremećaje, što odgovor
na pitanje koji je od dva čimbenika primaran u patogenezi
metaboličkog sindroma ostavlja otvorenim. S praktične
strane, njihovo razdvajanje nema većeg značenja. Slikovito
se može reći da je inzulinska rezistencija srž, a debljina
najčešća klinička manifestacija metaboličkog sindroma.
Zhodnotit zkušenosti v diabetologickém centru s léčbou dlouhodobým inzulinovým analogem glargin u diabetiků 1. typu. Soubor nemocných a metodika: Od března roku 2004 do března roku 2005 bylo ...retrospektivně hodnoceno 136 pacientů s diabetes mellitus 1. typu. Sledovali jsme HbA1c před léčbou glarginem, po 3, 6 měsících a po 1 roce této léčby. Hodnotili jsme účinnost léčby inzulinem glargin v závislosti na úvodní kompenzaci diabetu a srovnávali variabilitu glykemií během 6 měsíců před a 6 měsíců po nasazení inzulinu glargin pomocí směrodatné odchylky glykemií získaných z glukometrů nemocných. Rovněž jsme hodnotili změnu celkové, bazální a bolusové denní dávky inzulinu po změně terapie. Výsledky: Výsledky byly hodnoceny v podobě mediánu a 25 a 75 percentilu. Před zahájením léčby glarginem byl HbA1c 7,4 (6,5-8,5) %. Významně poklesl po 3 měsících léčby 7,0 (6,2-8,1) % (p < 0,01), po 6 měsících 7,2 (6,3-8,2) % (p < 0,05), po roce byl HbA1c 7,1 (6,1-8,2) % (p < 0,01). Analýzou glykemických profilů 6 měsíců před a 6 měsíců po převedení na inzulin glargin jsme prokázali signifikantní pokles variability, hodnocený poklesem směrodatných odchylek z původních 4,9 (4,3-5,6) mmol/l na 4,5 (3,9-5,1) mmol/l (p < 0,001). Celková denní dávka inzulinu před a po 6 měsících léčby glarginem poklesla z 44 (35-56) IU/den na 42 (34-53) IU/den (p = 0,01). Nedošlo ke změně velikosti bazální dávky inzulinu po změně léčby - zůstala 20 (12-28), (16-26) IU/den. Poklesla dávka bolusově podávaného inzulinu z 24 (18-32) na 21 (17-29) IU/den (p < 0,01). Závěry: Při léčbě inzulinem glargin dochází k významnému zlepšení HbA1c a k významnému poklesu variability glykemií. Dávka inzulinu glargin ve srovnání s dávkou NPH se neliší.
I. Haladová, S. Lacigová, Z. Jankovec, D. Čechurová, M. Žourek, M. Krčma, Z. Rušavý
Lit.: 23
Cíl práce: Zhodnotit bezpečnost a účinnost léčby bazálním inzulinem glargin v režimu bazál/bolus v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Soubor a metodika: Projekt LINDA byl ...neintervenční, multicentrický (n = 255), národní observační projekt, který probíhal v podmínkách běžné klinické praxe. Do sledování bylo zařazeno celkem 4 998 pacientů s diabetes mellitus 1. a 2. typu (DM1T, DM2T) s převážně inzulinovou terapií (99,7 %), po následném zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus. Pacienti byli sledováni po dobu 6 měsíců od zahájení této terapie. Primárním cílem projektu bylo sledování četnosti výskytu závažných hypoglykemických příhod při léčbě bazálním inzulinovým analogem glargin (Lantus?) v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními sledovanými parametry byla změna glykovaného hemoglobinu (HbA1c), glykemie nalačno (FPG), změna tělesné hmotnosti, změna dávek inzulinu, změna počtu hypoglykemických příhod ve srovnání s předchozí léčbou a sledování četnosti nežádoucích účinků. Výsledky: Závažné hypoglykemie byly pozorovány během léčby inzulinem glargin u 0,8 % pacientů. Při srovnání výskytu hypoglykemií s předchozí terapií bylo prokázáno klinicky a statisticky významné snížení jejich četnosti. Procento pacientů s hypoglykemickou příhodou (17,6 %), závažnou (0,8 %) a závažnou noční hypoglykemií (0,3 %) bylo za poslední měsíc léčby s inzulinem glargin v režimu bazál/bolus konzistentně menší ve srovnání s posledním měsícem léčby před zahájením této terapie (42,5 %; 17,6 %; 13,8 % pacientů). U pacientů s DM1T došlo k poklesu všech hypoglykemií z hodnoty 37,80 ? 15,95 příhod/pacient/rok na 8,76 ? 4,38 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 5,64 ? 3,27 příhod/pacient/rok na 0,0396 ? 0,012 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 3,84 ? 2,04 příhod/pacient/rok na 0,0096 ? 0,003 příhod/pacient/rok (p < 0,001). U pacientů s DM2T poklesla četnost všech hypoglykemií z hodnoty 12,48 ? 7,57 příhod/pacient/rok na 1,68 ? 0,78 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 2,04 ? 0,94 příhod/pacient/rok na 0,0132 ? 0,005 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 1,32 ? 0,77 příhod/pacient/rok na 0,0048 ? 0,0008 příhod/pacient/rok (p < 0,001). Bylo prokázáno statisticky významné zlepšení metabolické kompenzace při užití inzulinu glargin. U DM1T došlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) z hodnoty 7,74 ? 1,71 % na 6,43 ? 1,39 % (∆ -1,31 ? 0,32 %; p < 0,001) a u DM2T z hodnoty 8,13 ? 1,56 % na 6,72 ? 1,40 % (∆ -1,41 ? 0,28 %; p < 0,001). Statisticky významně (p < 0,001) se zvýšil počet pacientů s hodnotami HbA1c < 5,4 %. Statisticky významný byl také pokles glykemie nalačno (FBG) a hodnot 6bodového glykemického profilu, a to u obou typů diabetu (p < 0,001). Změna terapie a následná léčba inzulinem glargin byla lékaři a pacienty vnímána pozitivně. Závěr: Za podmínek běžné klinické praxe zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus u pacientů s předchozí inzulinovou terapií vedlo ke snížení četnosti výskytu hypoglykemických příhod včetně závažných a závažných nočních hypoglykemií a ke zlepšení metabolické kompenzace pacientů s diabetem (snížení glykovaného hemoglobinu, glykemie nalačno a hodnot 6bodového glykemického profilu). Byla zaznamenána větší spokojenost se stávající léčbou ze strany pacientů a lékařů. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulin glargin- observační projekt – režim bazál/bolus
Objective: To evaluate the safety and efficacy of basal insulin glargine using a basal-bolus regimen in a common clinical practice setting in the Czech Republic. Patients and methods: The LINDA project was a non-interventional, multicenter (n = 255), national, observational project. A total of 4,998 patients with Type 1 and 2 diabetes mellitus (T1DM, T2DM) with predominantly insulin therapy (99,7 %), after switch on insulin glargine at basal-bolus regimen, were enrolled in this project. The patients were followed up for 6 months after initiation of the therapy with insulin glargine. The primary objective of the project was to investigate the incidence of severe hypoglycemic episodes during the treatment with basal insulin analogue glargine (Lantus?) in a common clinical practice setting. The secondary endpoints were changes in glycosylated hemoglobin (HbA1c) levels, fasting plasma glucose (FPG), body weight, insulin dose, change of number of hypoglycemic episodes in comparison the previous therapy and the frequency of adverse effects. Results: Severe hypoglycaemia were observed during treatment with insulin glargine at 0.8 % patients. When comparing the incidence of hypoglycemia with the previous therapy, we demonstrated a clinically and statistically significant reduction in their frequencies. The percentage of patients with hypoglycemic episodes (17.6 %), severe hypoglycemia (0.8 %) and severe nocturnal hypoglycemia (0.3 %) over the last month of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regimen was consistently lower compared to the last month of treatment before initiation of this therapy (42.5 %, 17.6 %, and 13.8 % of the patients, respectively). In patients with T1DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 37.80 ? 15.95 episodes/patient/year to 8.76 ? 4.38 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 5.64 ? 3.27 episodes/patient/year to 0.0396 ? 0.012 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 3.84 ? 2.04 episodes/patient/year to 0.0096 ? 0.003 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. In patients with T2DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 12.48 ? 7.57 episodes/patient/year to 1.68 ? 0.78 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 2.04 ? 0.94 episodes/patient/year to 0.0132 ? 0.005 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 1.32 ? 0.77 episodes/patient/year to 0.0048 ? 0.0008 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. A statistically significant improvement in the metabolic control was demonstrated when using insulin glargine. The glycated hemoglobin (HbA1c) decreased from 7.74 ? 1.71 % to 6.43 ? 1.39 % (∆ -1.31 ? 0.32 %, p < 0.001) in patients with T1DM, and from 8.13 ? 1.56 % to 6.72 ? 1.40 % (∆ -1.41 ? 0.28 %, p < 0.001) in patients with T2DM. A statistically significant (p < 0.001) increase in the number of patients with HbA1c < 5.4 % was further demonstrated. The decrease in fasting blood glucose (FBG) and 6-point blood sugar profile was also statistically significant in both types of diabetes (p < 0.001). Changes in therapy and subsequent treatment with insulin glargine were perceived positively by both physicians and patients. Conclusion: In the common clinical practice setting, the initiation of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regime in patients with previous insulin therapy resulted in a reduction in the incidence of hypoglycemic events, including severe hypoglycemia and severe nocturnal hypoglycemia, and improved metabolic control in patients with diabetes (reduced glycated hemoglobin, fasting glucose values and 6-point blood glucose profile). Greater satisfaction with the current treatment was reported by both patients and physicians. Key words: basal-bolus regimen – diabetes mellitus – insulin glargine – observational project
Denisa Janíčková Žďarská, Jan Brož, Bohumila Křivská, Zdeněk Rušavý, Milan Kvapil
Paraneoplastická hypoglykémia je relatívne vzácna. Najčastejšie je zapríčinená inzulinómom, nádorom z B-buniek pankreasu produkujúcich inzulín. Charakteristicky býva hypoglykémia nalačno s ...hyperinzulinémiou, ktorá sa objaví už počas 24 hod hladovania. Najsenzitívnejšou metódou lokalizácie inzulinómu je endoskopická ultrasonografia, perspektívnou metódou je scintigrafia pomocou značených analógov GLP1 a modifikácia pozitrónovej emisnej tomografie. Non-B-bunkové nádory sú veľké a pomaly rastúce mezenchýmové alebo epitelové nádory produkujúce nadmerné množstvá inzulínu podobného rastového faktora IGF2 (tzv. IGF2-ómy). Hypoglykémia nalačno sa v tomto prípade spája so zvýšenými hladinami celkového a voľného IGF2, ako aj tzv. big formy IGF2. Dôsledkom supresie bývajú znížené hladiny inzulínu, rastového hormónu a IGF1 a typicky sa zvyšuje pomer IGF2/IGF1. Na rozdiel od inzulinómu diagnóza non-B-bunkového nádoru väčšinou predchádza objaveniu sa hypoglykémie. Kľúčové slová: inzulín – inzulinóm – inzulínu podobný rastový faktor 2 (IGF2) – paraneoplastická hypoglykémia – non-B-bunkové nádory
Paraneoplastic hypoglycaemia is relatively rare. The most common cause is insulinoma, tumour from pancreatic beta cells with insulin production. Fasting glycaemia together with hyperinsulinaemia during 24 hours of fasting is characteristically present. Endoscopic ultrasonography is the most sensitive method for localization of insulinoma, scintigraphy with labelled GLP-1 analogs and modified positron emission tomography are new perspective methods. Non-beta-cells tumours are mesenchymal or epithelial tumours with huge size, slow growth and increased production of insulin like growth factor IGF-2 (IGF-2oma). Fasting hypoglycaemia in this case is associated with increased levels of total and free IGF-2 as well as big IGF-2 form. Due to suppression effect there are decreased levels of insulin, growth hormone and IGF-1 and ratio IGF-2/IGF-1 is typically increased. In opposite to insulinoma diagnosis of non-beta-cells tumour mostly precedes the occurrence of hypoglycaemia. Key words: insulin like growth factor-2 (IGF-2) – insulinoma – non-beta-cells tumours – paraneoplastic hypoglycaemia insulin
Marián Mokáň, Peter Galajda
