Mor, který prišel ve 40. letech 14. století, predznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpecí se nevyhýbalo nikomu, „cerná smrt" pravidelne postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejne jako spore zalidnené regiony Skandinávie. Teprve na pocátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejne záhadne, jako se o ctyri století dríve objevila. Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatrení ci morálního sebezpytování, ale predstavovala i složitý lékarský problém. Od vrcholného stredoveku do období osvícenství vzniklo na toto téma nescetne traktátu. Tato publikace se zabývá postupnými promenami názoru na mor mezi lékari raného novoveku v nekolika oblastech. Predne se venuje vývoji dobové lékarské literatury, zkoumá vliv modernity ci naopak tradice a zpusob, jímž spolu ruzní autori vedli ucené spory. V následující cásti na základe výberu pramenu z rady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o puvodu moru vcetne predstav o zkažení vzduchu, názoru na nakažlivost nemoci ci nauky o moru prenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporucovali renesancní a barokní lékari svým klientum, kterí se chteli chránit pred nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatrení pocínaje karanténou ci útekem z nakažené oblasti pres dodržování vhodné diety až po užívání ruzných druhu amuletu. Poslední cást knihy popisuje rane novovekou lécbu morem nakažených pacientu, a to jak podáváním léku ci tzv. „chirurgickými" metodami (pouštením krve ci otvíráním morových bubonu).