Otokar Fischer (1883 – 1938), jedna z formativních postav československé meziválečné dramatiky a dramaturgie, se ve své lyrické i dramatické tvorbě místy dotkl mimo jiné také sociální a třídní otázky. Čerpal témata z probíhajících společenských změn, hned ve dvou ze svých sedmi dramat tematizoval geopolitický řez ruské „říjnové“ revoluce. Roku 1921 se tématu poprvé dotknul v polemickém vícehlasém dramatu Orloj světa, jež o tři roky později doplnil názorově vyhraněnější historickou alegorií Otroci. Obě dramata se od sebe odlišují nejen formálně a tematicky, ale zejména právě v otázce hodnocení bolševické revoluce. Právě na nich tak lze doložit postupnou změnu Fischerovy hodnotové orientace ve vztahu k dobovým levicovým politickým a myšlenkovým směrům. Sám plně bilingvní autor židovského původu, kladl sobě i divákům a čtenářům svých děl otázky, kam jako bludný ahasver v nově vznikajícím společenském řádu patří a jestli může jakožto příslušník minority dobové sociokulturní narativy nejenom pasivně přejímat, ale také sám vyprávět. Analýzou dramat Orloj světa a Otroci pomocí konceptů německého literárního vědce Klause Theweleita, francouzského religionisty René Girarda a zaměřením na každodenní realitu v duchu školy Annales se autor studie pokouší zodpovědět otázku, proč se během tří let mezi napsáním obou dramat zásadně mění Fischerova narativní strategie a jejich obsahové vyznění stran bolševismu a jeho vztahu k židovství.