Jakmile se náruživost dostane mimo kontrolu, ztrácejí závislí zodpovědnost, přičemž často následuje stigmatizace a exkluze z konvenčních rolí. Mnoho členů rodiny se ocitá v pasti nerovných, dysfunkčních vztahů. Tyto účinky náruživosti reinterpretujeme s využitím Kabeleho spravedlnostní teorie koordinace jako proces, ve kterém je soukromé dosažení spravedlnosti nemožné a mechanismus konstrukce reality se rozpadá. Protidrogové politiky selhávají při snaze o eliminaci náruživostí jako takových. Prohibiční politiky prohlubují rozpad konstrukce reality, zatímco medicínské a sociálně rehabilitační politiky mají určité omezené prostředky ke zlepšení. Proto předpokládáme, že politiky mohou přispět k minimalizaci nezamýšlených účinků náruživosti pouze nepřímými zásahy: zaměřením se na zvládání náruživosti a inkluzi do konvenčních rolí a podporou podmínek pro soukromé vyrovnání se s náruživostí. Doporučujeme strategii, která zahrnuje kontrolované užití drog, nebo obecněji rozvoj schopnosti kontroly vlastní náruživosti.