Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k ...„světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“.
Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”
Praecepta Dialectices, Pro Eius Studiosis Et Tyronibus, Diligenti Studio M. Petri Codicilli A Tulechovva, Pragae recognita. ...
Kodex, kniha, starý tisk.
Tisk antikvou, italikou, místy jednotlivá ...slova alfabetou.
Vazba z dřevěných desek s drobnou ozdobnou sponou. Hřbet potažen vepřovicovou bílou kůží s rukou psaným zkráceným titulem a s nalepeným modrobílým papírovým štítkem s vepsaným číslem 6. Na vnitřní straně přední desky nalepen papírový štítek MUSEUM REGNI BOHEMIAE s vepsanou signaturou a razítkem Sál starých tisků. 16896
Cieľom tejto štúdie je uvedenie Antisthenových rečí Aias a Odysseus do širšieho kontextu sókratovskej literatúry. Výklad vychádza z otázky, či je možné čítať tieto reči z hľadiska sókratovskej ...dialektiky. Prvá časť pripomína diferenciu medzi rétorikou a dialektikou, ktorú naznačuje Platón v Prótagorovi, keď stavia do protikladu dlhú monologickú reč (makros logos) a krátku dialogickú reč (brachylogia). Druhá časť sa venuje výkladu niektorých Antisthenových zlomkov, ktoré naznačujú, že Antisthenés spájal brachylogiu so skúmaním zdatnosti (areté), ale zároveň kritizoval Platónove pokusy o jej esencialistické uchopenie. Proti Platónovi namieril zrejme aj svoj koncept oikeios logos a tézu o nemožnosti sporu, ktorú by sme mohli uchopiť pomocou sókratovského učenia o škodlivosti nevedenia. Posledná časť sa zaoberá viacerými aspektmi Antisthenových rečí, dáva ich do vzťahu s predošlým výkladom a poukazuje na ich dialektický charakter, ako aj na Antisthenovo osobité poňatie vzťahu medzi rétorikou a dialektikou.
The aim of this study is to introduce Antisthenes’ declamations Ajax and Odysseus into the wider context of Socratic literature. The interpretation has as its starting point the question of whether it is possible to read these declamations from the viewpoint of Socratic dialectic. The first part reminds us of the difference between rhetoric and dialectic, which Plato adumbrated in the Protagoras, where the long monological declamation (makros logos) is opposed to the short dialogical declamation (brachulogia). The second part is devoted to the interpretation of some of Antisthenes’ fragments which adumbrate how Antisthenes connects brachulogia with the investigation of virtue (aretē), but at the same time criticised Plato’s attempts to find an essentialist understanding of them. It was against Plato that he evidently aimed his concept oikeios logos and the thesis concerning the impossibility of contradiction, which we might understand with the help of the Socratic doctrine of the harmfulness of unknowing. The last part tackles the various aspects of Antisthenes’ declamations, relates them to the foregoing interpretation and shows their dialectical character, as well as Antisthenes’ peculiar understanding of the relation between rhetoric and dialectic.
Vladislav Suvák.
Po pádu totalitárních systémů, jež spočívaly na marxistické ideologii, se sociální věda začala k dialektice chovat rezervovaně, případně ji zcela vyloučila z legitimního instrumentária vědy. Studie ...se na pozadí vývoje a proměn dialektiky v různých sociologických koncepcích (s důrazem na koncepce méně známé nebo opomíjené, např. Gurvitchovu, Berďjajevovu, Stalinovu, Kojevovu aj.) snaží odpovědět tři otázky: a) nakolik je "dialektická sociologie" možná, b) zda nejde o redundantní termín (radikální a kritická sociologie jsou taky "dialektické"), c) ukázat elementární principy, jimiž se "dialektické zkoumání" sociální reality může či má řídit. V závěru ukazuje rozdílnost principů tzv. lazarsfeldovského a radikálně kritického paradigmatu v empirickém výzkumu.
After the break-up of totalitarian regimes grounded in Marxist ideology, social science tended to avoid the concept of dialects, or directly excluded it from its scientific agenda. This article tries to elaborate on three questions (concentrating on less familiar or neglected conceptions, e. g. the approaches worked out by Gurvitch, Kojeve, Sartre, Stalin atc.) relating to the development and transformations of dialectic in various sociological conceptions: a) is "dialectical sociology" possible, b) is the concept of "dialectics" redundant (radical and critical sociologies are also "dialectical"), c) what are the elementary principles which could or should guide "dialectical studies" of social reality. At the end, the difference between principles of the so-called Lazarsfeldian and radically critical paradigm is demonstrated against the background of empirical research.
INSTITUTIONES DIALECTICAE; ex probatissimis ARISTOTELIS ET Rami interpretibus studiose conscriptae, variisque exemplis in usum ILLUSTRIS PAEDAGOGII GIESSENI illustratae /
1619
Revisa & quam plurimis ...locis, inprimis vero utilissima & maxime necessaria FALLACIARUM doctrina, aucta
Na titulním listě privilegium.
Pergamenová vazba. Hřbet přetřen bílou barvou, nahoře červeně název, dole původní signatura. Na přední desce iniciálové supralibros IKL a letopočet 1619. Stopy po tkanicích.
M. T. CICERONIS PRO P. SYLLA ORATIO
Pro P. Sylla oratio
Datace podle ostatních tisků ve svazku.
Institutiones RHETORICAE, e PROBATISSIMIS VETERVM AC RECENTIORVM ORATORVM Interpretibus studiose conscriptae, variisque exemplis tam sacris quam Philologicis, IN USUM ILLUSTRIS PAEDAGOGII GIESSENI Illustratae /
Institutiones rhetoricae
CORRECTIOR
Přívazek
Institutiones ORATORIAE, Sive DE CONSCRIBENDIS ORATIONIBVS, e VETRVM ET RECENTIOrum Oratorum praeceptis methodica introductio; IN VSVM ILLUSTRIS PAEDAGOGII GIESSENI CONscripta, variisque exemplis Illustratae /
Institutiones oratoriae, Sive De conscribendis orationibus
Œuvre phare de la littérature philosophique du XXe siècle, la Dialectique de la raison a tenté d'éclairer les formes de domination et les catastrophes politiques dont ses auteurs Max Horkheimer et ...Theodor W. Adorno ont été les témoins par une réflexion radicale sur le fonctionnement de la rationalité. Adorno et Horkheimer s’interrogent sur la maladie de la raison qu’ils voient à l’œuvre dans la civilisation elle-même. La question qu’ils posent – pourquoi l’humanité, au lieu de s’engager sur la voie de l’émancipation, sombre-t-elle dans la barbarie ? – n’a rien perdu de son actualité. Après avoir publié sous le titre Le Laboratoire de la Dialectique de la raison (Philia, 2013) les fragments et les minutes des discussions qui éclairent la gestation de ce texte fascinant, nous le soumettons ici à un inventaire sans complaisance. Les interventions critiques rassemblées dans ce volume font le pari que la Dialectique de la raison, loin d’être illisible ou obsolète, fournit encore des modèles critiques pertinents pour analyser nos sociétés capitalistes contemporaines, leurs dysfonctionnements voire leur folie. Elles esquissent les voies encore praticables pour la critique.
