Předmětem této studie je polemika mezi Leibnizem a Clarkem ohledně relativity prostoru. Přestože za cíl Leibnizova útoku by se v kontextu této polemiky patřilo označit v prvé řadě substantivalismus, tj. přístup nakládající s prostorem jako se substancí, obvykle bývá do opozice vůči Leibnizovu relacionalismu kladen spíše newtonovský absolutismus. Vzhledem k tomu, že takto pojatý absolutismus nebývá vymezován ontologicky, nýbrž dynamicky, musel by v takovém případě rozdíl mezi jejich pojetími spočívat v odlišném přístupu k inercialitě pohybu. To by tudíž jinými slovy znamenalo, že zatímco Leibniz veškerý pohyb redukoval na inerciální, Newton jej redukoval naopak na neinerciální, případně, že pouze jeden z nich uznával existenci neinerciálních pohybů. Existenci neinerciálních pohybů však ve skutečnosti nepopíral žádný z nich, a přestože Newtonovi se neinerciálním jevil být vskutku veškerý pohyb vůbec, Leibniz na takovou výzvu v rámci clarkovské korespondence již nereagoval.