Byl založen elektronický časopis s volně přístupným obsahem – TAPE. Má být společnou platformou pro teology, filozofy a pedagogy, i pro všechny další profesionály, kteří se ptají po smyslu lidského ...života, zajímají se o sebevzdělávání a výchovu, a chtějí přispět k etice a rozvoji humanity.
Vážení čtenáři, příznivci Envigogiky,
V době, kdy píšu tento úvodník, se má na nebi objevit polární záře. Co paměť sahá, nikdy předtím tu nebyla. Jenomže co tu dřív nebylo, se teď ukazuje nepříjemně ...často. Žijeme v období přechodu a s tím spojených nejistot; čekáme na znamení. Náznak nebo předzvěst toho, co přijde – v dobrém, nebo ve zlém...
Jdeme na noční výpravu. Na nebi hvězdy, jasné, kolem obzorů blednoucí. Mraky jako mléčné dráhy napříč oblohou. A stromy stále těsněji svírající horskou cestičku. Vzduch je nečekaně vlahý, bez trpké příchutě tlení, i přes pozdní podzim. Vystoupáme až na vrchol kopce, jenže i ten je zarostlý stromy. Hledáme průhledy, nic ale nevidíme.
Ráno se ukazuje, že nikdo (v celých Čechách) taky nic nevidí. Snad možná zítra – příště.
Naděje napnuté k příště – to je zkušenost posledních let a teď už desetiletí. Nenechat si ukrást budoucnost, to jsme se zatím nenaučili. I když je věda docela účinnou obranou proti manipulaci, neumí popsat to, co by být mohlo. Co bychom měli teprve uskutečnit ... a tak zkoumáme terén nejistoty a hledáme orientační body. Znamení. Jak dobré může být to, co je zatím zcela neznámé? Musíme se rozhodovat, i když nevíme.
Také naši autoři osahávají terén neznámého: toho, co můžeme jen (ze své perspektivy) zakoušet. Lukáš Nekolný na příkladu proměn zoologických zahrad ukazuje, jak se vyvíjí vztah člověka a (divokého) zvířete – mění se koncept, na němž jsou založeny, a následně i jejich vnější podoba. Původně měla tato zařízení symbolizovat lidskou moc nad přírodou, předvádět její „živé exponáty“; teprve postupně přechází k ochraně druhů a tzv. edutainmentu. Tuto vzdělávací roli zoo ovšem problematizuje Marie Hrdá: z výsledků mezinárodních výzkumů vyplývá nejednoznačnost dopadu na environmentální cítění, hodnoty a postoje návštěvníků, i jejich znalosti o přírodě. Pokud se ale na přínosy zoo podíváme z etického hlediska, vidíme ale další možné okruhy jejich vlivu. Rozpor mezi těmito dvěma názory na (ne)přijatelnost „věznění“ divokých zvířat, jakkoli je morálně odůvodněné, ovšem může být jen zdánlivý – zmizel by, pokud by zoo byly jen ukázkou divočiny, nikoli jejích posledním útočištěm. Což je posun, k němuž dochází a přispíváme k němu i my, svými stále stoupajícími nároky.
Životní styl obyvatel planety začíná být totiž ve svém součtu neudržitelný. Hrozí, že lidská rozpínavost pohltí poslední zbytky přírody a jejích původních mimo-lidských obyvatel. Zabránit tomuto vývoji by asi mohla změna systému (to zatím nevíme), drobně přispět k ní ale může i každý z nás. Vědomá, odpovědně rozmýšlená volba spotřební strategie je jedním ze způsobů, jak nepříznivý stav řešit na individuální úrovni. My všichni jsme spotřebitelé, stejně jako jsme i občany, a to, jak (společně) naplňujeme tyto dvě role, teprve formuje ekonomický a politický systém. Úloha vzdělávání je tak zásadní pro utváření příští podoby světa (bohužel vzdělávací systém tuto naši každodennost s velkým dopadem na jeho stav systematicky opomíjí). Jak kultivovat spotřební chování směrem k šetrnosti, naznačují dva články tohoto čísla: Vzdělání k udržitelné spotřebě a životnímu stylu... představuje širší souvislosti a teoretické základy, což doplňuje druhý text – navrhuje, jak odpovědné chování rozvíjet v praxi, například i s využitím podkladových materiálů pro učitele k tomu vytvořených. Podobné úvahy bývá užitečné rozšířit o perspektivu třetího světa; co se týče odpadních plastů (vedlejšího produktu spotřeby), zvažuje Loveth Aikowe možnosti (a limity) environmentální vzdělávání na vysokoškolské úrovni v Nigérii. Jde o zemi, kde jednotlivci musí být hlavními činiteli žádoucích změn, protože systém často nefunguje (což této zkušenosti zajišťuje platnost celkem obecnou). K debatě o udržitelných zvyklostech v oblasti stravování a produkce potravin přispívá i text kolektivu autorů z Jihočeské univerzity – zkoumají, na čem je založena pěstitelská gramotnost u žáků na druhém stupni základních škol.
Vědomá změna hodnot a zvyklostí je ale pouze jedním ze způsobů, jak působit na podobu (naší společné) budoucnosti. Tato budoucnost totiž už dávno není to, co bývala – pouhým prodloužením, extrapolací pozitivních aspektů současnosti dosáhneme spíše nebývalého nárůstu jejích nepříznivých dopadů. Osvícenější část populace hledá a zkouší alternativy, a přesto vzděláváme stále pro svět, který zde je nebo spíše byl v (poněkud idealizované) době minulé. Jak rozvíjet představy o budoucnosti, a podpořit jedince, aby potřebné změny uskutečnili, se dozvíte v článku mapujícím základní předpoklady vzdělávání pro budoucnost – je především souhrnem celosvětových debat na toto téma.
K přemýšlení o budoucnosti patří ovšem i zamyšlení nad tím, co bylo: v tomto čísle Envigogiky diskutuje o roli médií při formování (po)vědomí o environmentálních problémech a podpoře kritického myšlení, i o jejich historické podobě na Slovensku náš kolega a člen redakční rady Mikuláš Huba.
Naplnit naděje na dobrý život v budoucnosti, když přitom minulost nemá být zapomenuta ani zavržena, bude těžké, musíme se o to ale soustavně pokoušet. Dělejte to s námi, jednou z cest je – psát (a učit) o něčem, co by mohlo být, ale zatím není.
Hodně příležitostí k zamyšlení (a případně i čas na sepsání Vašich myšlenek)
Vám přeje za Envigogiku
Jana a Jirka Dlouzí
Konference související s výzvou
Tuto výzvu otevíráme v souvislosti s 11. Světovým kongresem o environmentální výchově (s podtitulem Stavíme mosty v době klimatické nouze), který se bude konat ve ...dnech 14.–18. března 2022 v Praze – viz webové stránky konference.
Obsah příspěvků
V tomto zvláštním čísle chceme shromáždit doklady o úloze hry a spontánních aktivit při rozvíjení environmentální vnímavosti, podpoře empatie, a pěstování schopností potřebných při plánování a jednání ve prospěch přírody a v zájmu všech členů společnosti. Vítáme příspěvky ukazující, jak v dětech povzbuzovat pozitivní myšlení, učit je chápat různorodost, znovu s nimi objevovat obr azy a narativy, stimulovat vize budoucnosti, pěstovat radost a touhu provázející úsilí o změnu k udržitelnému životu. Budeme společně hledat pedagogická východiska a postupy, které pomohou motivovat mladé lidi k tomu, aby si stanovili vlastní cíle a následně se jimi řídili v osobním životě i v rámci profesního působení. Tyto otázky mohou být nahlíženy z několika hledisek: psychologického nebo filozofického (zde vítáme úvahy o tom, jakou úlohu v mentálním a tělesném rozvoji dítěte má možnost volně projevovat myšlenky a emoce v přírodě, a proč je to relevantní a potřebné) a pedagogického (které představí nástroje a metody pro dosažení těchto vzdělávacích cílů, či vhodné prostředí a zapojené aktéry). Texty mohou být založeny na analytickém, hodnotícím přístupu a/nebo reflexi zkušeností z praxe. Souhrnně: kreativní přístup pokládáme za jedno z témat tohoto zvláštního čísla, s ohledem na jeho důležitost při otevírání nových pohledů a podpoře mezioborových interakcí (nejen) ve vzdělávání; může být ale i metodou zpracování – vítáme zde kreativní a inovativní formáty rukopisů a dalších online příspěvků v různých žánrech (videa, ukázky aktivit, online výstavy…).
Jak podat příspěvek:
Jde o výzvu otevřenou pro všechny relevantní příspěvky, včetně těch, které nebudou prezentovány na konferenci WEEC 2022. Autoři mohou svůj návrh podat v období od května 2021 do dubna 2022 prostřednictvím online systému pro on-line odeslání příspěvku do časopisu, nebo e-mailem na adresu Jana Dlouhá, jana.dlouha@czp.cuni.cz. Všechny rukopisy budou zaslány do recenzního řízení a zveřejněny, jakmile bude proces revizí dokončen; pak budou přiděleny do zvláštního čísla. Rukopisy podané po termínu nebo po skončení konference budou připraveny k publikaci v následujícím čísle.
Vážení přátelé, příznivci Envigogiky,
na přelomu roku znovu silně vnímáme, jak se všechno zrychluje.
Pouze Envigogika v roce 2020 zpomalila. Na rozdíl od předchozích let jsme připravili pouze jedno ...číslo.
Utěšujeme se, že tato pomalost je přednost, pokud je spojena s pečlivostí, a právě tou chceme přispívat do všeobecně se stupňujícího publikačního ruchu. Naším dlouhodobým cílem je udržet slow-publishing, takové trochu rukodělné nakládání s metodickými úvahami a názory našich autorů, jež nám laskavě svěřili. Zůstáváme jejich laskavými průvodci, ve vzájemné důvěře procházíme spolu s nimi procesem publikování, nastavujeme vztahy vstřícné pozornosti s recenzenty a všemi dalšími, kdo mají k textu co říci. Jsme malým (stále se zmenšujícím) ostrůvkem v moři hodnocení, uznaných výsledků, budování sfér vlivu – drobných vítězství a ztrát na bojišti moci, která se nyní rozpíná i do okruhu našich sdílených myšlenek a složitě dojednaných východisek vědeckého poznání. Hrozí, že je ovládne. My tuhle hru ale chceme hrát podle pravidel, která si (vědecká i ta obecně lidská) pravda zaslouží.
Co je totiž pomalé: růst, zrání, vývoj druhů, ... Čtení jedné knihy od začátku do konce; proces učení, pokud má vést k vnitřní proměně. Láska a vztahy, které přinášejí trvalou hodnotu (i když trvalé samy o sobě nebývají). A taky psaní – to, které si složitě utváří vztah k popisované skutečnosti.
Co je naproti tomu rychlé: krize, zánik, smrt, ... Úspěch, když závisí na oblibě a přízni davu. Zázračné vyléčení beze změny zvyklostí, zbohatnutí bez práce. Náhodné štěstí, výhra v hazardu. A co tvorba? Může rychle vzniknout i to, co potom přetrvá – bez přípravy, jen na základě okamžitého vnuknutí?
My zde pokládáme vznik za pouhý vnější projev dlouhodobě běžících procesů: přemýšlení, dialogu, vzájemného kritického posuzování. Do těchto procesů se spolu s Envigogikou aktivně zapojujeme, což ostatně můžete i vy. Například se tentokrát nad textem Mikuláše Huby zamyslet, jak se za posledních 30 let vyvinula ochrana přírody na Slovensku, jakou roli v tom hráli jednotliví aktéři (a co na to řekla slovenská veřejnost), a k čemu to nakonec vedlo. Uvažovat spolu s Evou Pechočiakovou Svitačovou a Tomášem Pechočiakem o tom, jak může myšlení budoucích ekonomů formovat kromě jiného koncept ekogramotnosti. O tvorbě odborných textů dostupných online, a možnostech jejich využití ve vysokoškolské výuce vypovídá široce pojatá analýza kvality otevřených vzdělávacích zdrojů (prováděná na zdrojích Univerzity Karlovy); jsou zde představeny fungující wikisystémy využívané s větším či menším zájmem například lékaři, přírodovědci, nebo filosofy a knihovníky. Základem pro využití tématu odpovědné spotřeby ve vzdělávání na nižších stupních pak může být článek Udržitelná spotřeba a životní styl jako vzdělávací téma; představuje vzdělávací cíle, které by učitelé měli sledovat, pokud chtějí (spolu se svými žáky a studenty) působit na společenské změny dosažitelné v běžném životě každého z nás. Učitelům mohou sloužit i další texty z kategorie inspiračních – Plýtvání potravinami ve školních jídelnách autora Zdeňka Talácka, a dvě (stručné a podrobnější) rešerše Moniky Janákové: Krajina k ochutnání týkající se regionální kuchyně a léčitelství, či přehled současných metod zážitkové pedagogiky ve vzdělávání dospělých v zahraničí.
Představme si nyní svět, kde všichni vsadí na rychlý úspěch a vzájemně se v této víře podporují. Sdílejí snadno dosažené výsledky, poskytují si navzájem adekvátní odměny. Ochota investovat do výjimečnosti či alespoň jinakosti všeobecně klesá, vždyť naopak zájem mnohých je mírou uznaného přínosu. Kvantita nahrazuje kvalitu a v nastalém shonu, snaze naplnit očekávání, uniká cosi podstatného. Mezery, které si uvědomuje stále méně lidí, se ovšem rychle plní náhražkami. Není už jasné, co nahrazují, a vlastně o to ani nejde. Všichni jsou zahlceni (předměty, informacemi), a kdesi nad hlavami klinkají rolničky, že to je konečně svět dostatku. Otevírá bezpočet nových možností – jen ne tu jedinou. Být sami sebou a hledat si svou vlastní cestu a vyjádření.
Envigogika se pokouší tuto příležitost již 15 let přinášet. I proto nevstupujeme do běžných komerčních vztahů a za svou práci nepožadujeme žádnou odměnu. Na začátku jsme nastudovali pravidla, jak správně publikovat, a přijali etické závazky. Těmi se řídíme a jinak zůstáváme nezávislí – s jediným cílem, a tím je prošlapávat cestu tomu, co je nové. A co by se jinde třeba neuplatnilo. Až do toho spolu s námi nepůjdete, až cílem nebude samo sdělení, ale jen jeho impakt, pak tady pro vás už nebudeme. Už teď jsme ale vděčni za ty společně strávené roky, i za debatu, která se na našich stránkách postupně rozvinula.
Co si přát do nového roku 2021? Zpočátku budeme šetřit energii, nabírat síly; víme, že to budeme potřebovat. Možná svět bude ještě zpomalený, může se ale najednou zrychlit ještě více – tak, aby dohonil všechny ztráty. Netušíme, ve kterém z těchto dvou případů bychom se mohli ztratit, a který naopak bude příležitostí k novému rozvoji. Možná to ale necháme na vás. V tomto případě můžete klidně hlasovat perem, vlastně klávesnicí. Psát, zůstávat v kontaktu, „on board“. Za všechny vaše podněty, výzvy, i nové texty budeme rádi – a dle svých sil se jim budeme (co nejlépe, a samozřejmě i co nejrychleji) věnovat.
Už teď se na ně těšíme
Jana a Jirka Dlouzí
Za redakci Envigogiky
Milí čtenáři, vítáme vás v roce, v jehož letopočtu jsou nuly hned dvě. Možná je to symbolické číslo, a tak nám dovolte několik úvah hned v jeho začátku.
V posledních třiceti letech jsme dosáhli ...všeho, o co jsme usilovali – nebo téměř všeho. Naše demokracie dospěla, nám všem ale pořád něco schází.
Co je to, co nám takto zásadně chybí?
Více v pdf verzi úvodníku...
Milí čtenáři Envigogiky, naši příznivci,
v tomto novém čísle Vám opět nabízíme sérii článků (nejen) pro letní čtení; snad tak podnítíme Vaši fantazii tam, kde se cosi nového otevírá, a povedeme ...k víceméně exaktnímu myšlení, kde bude potřeba to nové pojmenovat. V těchto souvislostech přemýšlíme také my – jde nám totiž o to, jak být in. Uprostřed dění, které se kolem děje, a přece být nad ním, či vedle něj, v odstupu. Nenechat se strhnout povrchovými proudy, a přece neustrnout v nehybnosti; vnímat pohyb, sestupovat k podstatě, usilovat o její pochopení či uchopení. Zůstat sám sebou ve všeobecném dění, jež člověka unáší, a přitom se ho i přímo, osobně účastnit… O to nakonec jde v naší každodennosti, v životě, který vedeme pro sebe, spolu s jinými, a často i pro ně. Jde o to taky v umění, i ve vědě, pokud má být živým prostředkem poznání. Věda svým objektivním pohledem člověka vylučuje, někdy až na hranici formalismu, ale také jej vtahuje dovnitř, do dějů, které popisuje nezúčastněně, a přece tak, že se o ně člověk bytostně zajímá. A především potom ve výchově a vzdělání – ty mají toto vtahování „v popisu práce“. Formovat člověka, aby rozuměl sobě samému i světu kolem – byl v souladu, a současně aktivně utvářel to i ono.
Celý úvodník najdete v pdf verzi.
Zoufalství z vejšky Dlouhá, Jana
Envigogika (Praha),
08/2018, Letnik:
13, Številka:
1
Journal Article
Recenzirano
Odprti dostop
Reakce na to, co se děje v českém vysokém školství: plagiátorské kauzy ministrů nové české vlády, i „dopis statečného“ – zkušenost profesora Tomáše Grima, který se rozhodl systém předstírání ...vzdělanosti opustit.
Vážení čtenáři
Vítáme nové číslo Envigogiky, a začínáme pohledem na to, co se zrovna děje.
Příroda si hraje na přírodu; přirozené děje se už skoro nedějí. Chtěla by být sama sebou – ale jak, a ...především kde? Ráda by svůj part odehrála v přírodě, kterou ovšem pro tento účel marně hledá. Zbyla jí energie, chybí však výrazové prostředky. A tak působí – ne už skrze svá jemná stvoření, ale prostřednictvím hrubé síly. Tisíce jemných působků se slily do temné masy; namísto přediva jejich vzájemné řeči, zušlechťující všechny, kdo jí hovořili, slyšíme jen dunění moci. Touhy (znovu) vládnout; řev poraženého tvora, který kdysi nade vším panoval (pak se ale zkultivoval). Působí teď výhní, jasem, vichrem, hromem, deštěm, žízní, zalykavou plností či usychavým nedostatkem; hraje hru smrti rozprostírající se nad životem jako tma nad propastí. Duch, který by rozlišoval, členil, zjemňoval významy a formoval jejich viditelné projevy/manifestace, se pomalu vytratil. Zůstalo dusno, které se stále víc zhmotňuje.
Příroda přišla o svou přirozenost; nahradila ji spontaneita. Co se rodilo ze vzpomínek, okamžiku a předzvěsti budoucnosti, stalo se vyjádřením momentální nevole. Zmizel čas, který spojuje minulé s budoucím, a takto tvoří nové. Zůstal čas nevyhnutelnosti a zákonitého propadu do nicoty. Vše, co přichází, se teď rodí z účelově nastavených okolností. Tvorba, která se klenula nad generacemi, zkolabovala do přítomného okamžiku – ten je jejím cílem i bodem zániku. Budoucnost už v přítomné chvíli neklíčí. Přišli jsme o ni.
A tak je třeba znovu hledat. Činí tak sama příroda (jak se snažíme rozmyslet v článku rekapitulujícím letošní Ekologické dny Olomouc), a pokoušíme se o to spolu s našimi autory. Až ke kořenům vztahu člověka k ostatnímu Božímu stvoření sestupuje Jiří Nečas; provádí nás biblickými texty i veškerými problémy životního prostředí, a díky tomuto nadhledu či vhledu můžeme vidět svět vcelku. Trápí nás otázky, které bychom si jinak nepoložili: Je nepochopení všeobecné výzvy ke zdrženlivosti, úctě a vděčnosti za vše, co nám příroda (zdarma) poskytuje, pouze výsledkem naší lenosti, nebo je snad toto základní poselství křesťanského učení dokonce nějak účelové zatemňováno (protože naše chtivost je přece jedním z motorů dnešní ekonomiky.) V pokusu Viery Novanské a Alexandry Platkové naopak vidíme, že pohled vědy přináší dílčí, zato ověřenou a na vědeckých principech postavenou informaci. Autorky takto analyzují vztah člověka k jiným (nelidským) bytostem; věnují přitom pozornost širším souvislostem poznávacího procesu, v němž snad přetrvávají jisté atavismy. Jaké jsou současné možnosti pro pochopení a studium přírody a jejích problémů, se nám ukazuje i v dalších textech: jejich autoři uvažují nad novými způsoby interpretace přírodního dědictví (Jan Činčera, Michal Medek a Miroslav Lupač), či dnes vyhledávanými žánry odborných textů a učebnic (Eduard Petiška), s jejichž pomocí se naše vjemy a myšlenky stále více přesouvají do virtuálního prostředí. Zdá se, že bytí online je již druhou naší přirozeností, a svět se bude muset hodně snažit, aby byl (takto) nám všem přístupný.
A pak je tu několik časových i nečasných úvah a inspirací. Salim Lardjane a Françoise Laveuve zkoumají vzájemné vztahy mezi Cíli udržitelného rozvoje OSN (využívají přitom též exaktních metod síťové analýzy), a jejich potřebnost dokládají četnými příklady z celého světa. Z hlediska této potřebnosti doplňují Cíl č. 18: Péče o uprchlíky, k níž vyzývají vysocí představitelé OSN, a její Mezinárodní organizace pro migraci nabízí pomoc při tvorbě migračních politik a strategií. Jak se k těmto otázkám postavíme my sami, je součást každodenního rozhodování, a to často nejde bez zásadního (znovu)rozmyšlení svého stanoviska. Jak říká Jiří Olšovský: „V určité chvíli je třeba jednat, proměnit i svůj postoj – skočit do proudu dění a snažit se ho ovlivnit.“ Tuto proměnu, jež se nejdříve musí odehrát v osobní rovině, poodhaluje Jade Starr, která na vlastní zkušenosti, či spíše ve své osobní zpovědi, popisuje závazek k udržitelné spotřebě (SDG 12). a nakonec inspirace, jak všechny tyto nové poznatky a podněty vtělit do programu celoživotního učení: Kateřina Jančaříková a její příklad dobré praxe ve vzdělávání učitelů. Nezbývá, než doufat, že tento a podobné programy jsou opravdové, což obecně pro vysokoškolské vzdělání u nás rozhodně neplatí (takže někteří z nás trpí Zoufalstvím z vejšky).
A to je pro tentokrát vše. Když toto píšu, všude kolem je nemocná země. V horečkách. Není naděje, že se vypotí, není čím. Vláha odešla – ale kam? Můžeme hádat, co se stalo. Snad jsou příčiny hlubší. Ztratil se bytostný vztah k tomu, co je. Nikde nevzniká nic nového, není z čeho. Nikdo nemůže nic ovlivnit. Všechno je jenom jako. Dokonce ani kapky, které teď právě přicházejí, klepou, a vlastně buší na moje okna, z přirozenosti nepramení. Jsou projevem zoufalství, nebo hněvu – mají původ v tom, co přírodou není, a ztělesňují naše viny. Jsme tu bezradní – řetězec příčin je příliš složitý. Cesta osobní proměny tudy nevede. Snad, když budeme pěstovat vhled (dávno zapomenutý, protože nepotřebný vztah ke skutečnosti), se nám podaří (sami sobě) porozumět – a pak (si) též pomoci…
Prozatím si pomáhejme navzájem
O což se snaží
Jana Dlouhá a redakce Envigogiky
Příroda je systém vztahů mezi sebou navzájem, i s okolím. Vztahy jsou potřebné, aby se obnovovala; interakce jsou podstatou, podoba je jevovým vyjádřením. Možnost vztahů vyplývá z diference, rozdílu ...mezi jevy a entitami (jejich projevy), které pak tyto rozdílnosti překlenují nebo je naopak podtrhují, aby se mohly jevit.
Vážení čtenáři,
ozýváme se vám s koncem roku, který špatně začal a dobře ani nekončí. O to více je potřeba naděje, že v tom příštím se střelka (našeho společného) kompasu otočí k dobru. Které je ...v nás samotných, a musíme o něj společně pečovat.
Součástí této naděje je i to, že environmentální výchova vyrůstá z hluboce humanistických kořenů – ty začaly (v tomto spojení) prorůstat do společnosti již před sto lety, mj. díky úsilí Přemysla Pittera. Tento humanista a protestantský kazatel vycházel ze snah o eliminaci násilí na mimo-lidských bytostech, rozvíjel však i širší souvislosti environmentální etiky – vznikalo tak názorové podhoubí, které ve svém článku popisuje Sandra Silná. Kdo se stará o osudy zvířat, dokáže porozumět a pomáhat i dalším, „menším“ a bezbranným tvorům, například dětem. Pitter své myšlenky zúročil ve vzdělávání, vytvořil výchovné desatero, v němž myslí i na vztah k prostředí a postuluje ochranu divoké přírody. Děti jsou (v širším smyslu) zárukou obrody společnosti, dobře založená výchovná péče povede k celkové proměně člověka a lidstva, a kromě jiného může utvářet též environmentálně příznivý životní styl.
Etika radikálního ne-násilí (aplikovaná na svět všech živých tvorů) se ovšem prosazuje jen pomalu, snad je to i nedostatkem empatie. Nedokážeme si naslouchat navzájem, natož pak vnímat (pro)jevy vymykající se naší běžné každodennosti, a chápat jejich souvislosti, například v přírodě. Náš způsob, jak vstřebáváme informace, čerpá ze zkušenosti lidského světa a k němu nás i vede – my lidé si rozumíme, své vztahy si mezi sebou dokážeme „spravedlivě“ nastavit. Potřeby toho, co je více-než-lidské, ale příliš neřešíme, ani nechápeme nebo nechceme chápat. A právě k rozšíření této naší schopnosti vnímat, k rozvíjení nových způsobů uchopení skutečnosti má vést pedagogika, kterou ve svém textu představuje Aleš Čermák. Autor tak dokládá, že vědomí propojenosti všeho živého není založeno (jen) racionálně, osobní prožitek je jeho podstatnou součástí – a právě ten má ve výchově své nezaměnitelné místo.
Poněkud jiný způsob, jak vstoupit do živočišné říše, nabízí Monika Janáková – která v článku Kůň v pedagogické praxi ukazuje, že kůň a aktivity s ním spojené mohou poskytovat zajímavé možnosti pro práci s dětmi jak v rámci environmentální výchovy a vzdělávání, tak i ve výchově výtvarné nebo při rozvíjení (mezilidských) vztahů a dalších témat osobnostní a sociální výchovy. Než dlouze text rozebírat z pozice editora, můžeme již připojit reakci jednoho ze čtenářů (a zároveň našeho ctěného recenzenta): „P. S. - na jaře se mi s Envigogikou stala zvláštní věc. Z ničeho nic mi ve schránce přistál odkaz na článek z Envigogiky o koních. Obsahoval odkazy na úžasnou literaturu. Dcera koně miluje, bude zkoušet přijímačky na jezdectví a chovatelství v Benešově. Knihu jsem sehnal. Asi bych tedy měl být pokornější a vidět, že věci se dějí, jak mají...“
I z těchto textů je zřejmé, že k hlubšímu pochopení přírody vede (především) praktická péče, v kurikulu základních škol zprostředkovaná mj. oborem pěstitelství. Jak posuzovat didaktickou vybavenost učebnic pro tento předmět, ukazují Zbyněk Vácha a Michaela Brožková – analyzují 12 aktuálně využívaných učebnic pěstitelství, a to dle souboru relativně exaktních kritérií, týkajících se například aparátů prezentace učiva nebo řízení učení. Tato analýza odhaluje poměrně neuspokojivý stav – používané učebnice, jež jsou důležitým východiskem pro rozvíjení praktických dovedností, ale například také environmentální senzitivity, jsou často zastaralé, a pokud jsou aktuální, nepřinášejí zase zajímavé, snadno využitelné příklady či návody k praktickým činnostem.
Důležitou součástí životní praxe, kterou by si žáci v rámci environmentální výchovy měli osvojit, je i způsob nakládání s odpady. Dagmar Vašutová představuje průběh a výsledky olympiády, jejímž cílem bylo posílit a následně zhodnotit pochopení hlavních pojmů odpadového hospodaření žáky základních škol ve věku 9-12 let. Akce – organizovaná Univerzitou Palackého ve spolupráci s ekologickým centrem Sluňákov – byla pojata jako venkovní „bojovka“, která znalosti zprostředkovala (a testovala) hravou formou.
Kromě českých reálií máme v tomto čísle Envigogiky příležitost nahlédnout i do prostředí více exotického. Eliška Fílová, Jan Andreska a Carolina Castillo Ruiz zde zkoumají, co ovlivňuje environmentální povědomí návštěvníků chráněných přírodních oblastí na ostrově Tenerife – s pomocí modelů Teorie plánovaného chování použitých v dotazníkovém šetření na vzorku návštěvníků zjistili, za jakých podmínek může mít environmentální výchova příznivý vliv na jejich ne/příznivé působení v tomto jedinečném kontextu. Roli hraje například jejich přesvědčení o vlivu na environmentální charakteristiky prostředí, či snadnost/obtížnost spojená s realizací proenvironmentálního chování.
Ale zpět ke školnímu kurikulu, které má v dohledné době být v ČR revidováno, postaveno na kompetenčním základě. Článek Laimy Galkute, Detleva Lindau Banka a Lukase Scheraka může být inspirací, jak kompetence žáků a pedagogů (nejen) k udržitelnému rozvoji rozvíjet, a také posuzovat pomocí zde představené taxonomie SOLO (Structure of Observed Learning Outcomes). Ta pomůže vyhodnotit výsledky takto pojatého učení, a to s ohledem na několik úrovní, jichž žáci/studenti postupně dosahují; důraz je přitom kladen na rostoucí komplexitu, vzájemnou propojenost témat a oborů.
Konečně další text Moniky Janákové Učení přírodou a pozorováním… nás může inspirovat k využití konceptu permakultury ve výchově a vzdělávání dětí. K odkazu na tento článek zcela netradičně připojuji výňatek z recenze, kterou sepsala Eva Hauserová (jejíž identitu snad již mohu odtajnit). Uvádím ji zde jako smutnou vzpomínku na tuto naši přítelkyni a neúnavnou propagátorku permakulturního hnutí, která nás letos zcela nečekaně, dne 22.12., opustila. Kromě této recenze jsme od ní dostali pečlivě zpracovanou korekturu tohoto dlouhého textu, za kterou jsme ani dost nepoděkovali…
Celkově je záměr informovat o možnostech environmentálního vzdělávání inspirovaných permakulturou určitě chvályhodný. Osobně si myslím, že environmentální výchova dětí je u nás na dosti vysoké úrovni, proto by bylo dobré hned v úvodu zdůraznit to, co říkají i české koordinátorky mezinárodního projektu Děti v permakultuře, který je v textu často zmiňován: že totiž přínos permakultury k environmentální výchově spočívá hlavně ve dvou aspektech, a to v etice (tři etické zásady, které akcentují včlenění člověka do udržitelného ekosystému) a v důrazu na design (děti mohou být vedeny k aktivnímu kreativnímu designování).
…
Pozitivní je, že autorka upozorňuje na časté zužování permakultury na pouhé přírodní/udržitelné zahradničení či hospodaření s půdou. Tak to zdaleka není a permakultura si určitě zaslouží, aby byly její designové metody aplikovány daleko širším způsobem, včetně sociální oblasti, nebo, jako v tomto případě, na samotný pedagogický proces.
Právě v této oblasti by ale bylo dobré metodiku doplnit o české příklady komunitních a dalších společenských aktivit, které usilují o větší udržitelnost, a nespokojovat se britskými příklady, u nás neznámými. Několik tipů jsem uvedla v komentářích.
(Eva v nich píše, že hnutí Transition u nás neexistuje, nahradila by je komunitními zahradami, skupinami KPZ, ukázkovými permakulturními projekty (mapa je na webu permakulturacs.cz). Z finančně resilientních projektů je podle ní asi nejlepším příkladem LETS – systémy místní měny – těch u nás existuje několik. Z publikací doporučuje mj. knihu Líná zahrada od Aleny Suchánkové, viz web permanet.cz.)
Díky, Evo, za vše, čím jsi nás soustavně inspirovala. Letos na jaře zasadím semínka, která jsi vždy položila na zídku své zahrady (pak jsi sezvala nás, sousedy, abychom si dle potřeb sami brali). To, co vyroste, bude živou součástí Tvého snažení a praxe…
Našim čtenářům přejeme do Nového roku, aby i jim vyklíčilo a vzešlo něco, čím je druzí obdarovali.
Za redakci Envigogiky
Jana a Jirka Dlouzí
PDF