Mateřství je v dnešních západních společnostech vnímáno jako svobodná volba, nikoli nevyhnutelný ženský úděl. Ženy se v rámci svých možných životních stylů mohou a musí rozhodovat o tom, kdy a za jakých podmínek se chtějí stát matkami, případně jestli vůbec chtějí. Úplná kontrola nad reprodukcí je však jen zdánlivá. Ženy ve svém rozhodování zvažují řadu faktorů, které nemohou ovlivnit. Kromě individuální touhy po dítěti do hry vstupují sociálně a kulturně definované podmínky mateřství (načasování mateřství v životní dráze ženy, stabilní rodinné uspořádání, materiální zabezpečení atd.) a biologické limity reprodukce (omezená doba plodnosti ženy a rizika spojována s mateřstvím v určitém věku). Snaha o naplnění podmínek „správného mateřství“ vede k prodlužování období dočasně chápané bezdětnosti, které může vyústit v bezdětnost celoživotní. V našem výzkumu srovnáváme výpovědi dvou skupin žen, které jsou/byly nuceny v určité fázi svého života čelit situaci, kdy jejich touha po dítěti nebyla v souladu s jinými podmínkami mateřství. V prvním případě jde o ženy, které odkládaly mateřství z důvodu absence podmínky, kterou definovaly jako nezbytnou, ve druhém případě se realizaci rodičovství postavila do cesty fyzická překážka v podobě neplodnosti. Cílem výzkumu je zjistit, jak je utvářena norma správného mateřství a jak je redefinovaná v případě, že jí není možné naplnit.