Zánik bipolárního světa a zhroucení komunistických režimů vyvolalo nebývalou mobilitu lidí a předznamenalo novou fázi evropských migrací. Východoevropanům se již nenabízela pouze „svoboda odejít“ na Západ, nyní mohli „svobodně odejít a vrátit se“. V tomto textu se zaměřím na genderované transnacionální, přeshraniční praktiky a schopnosti Středoevropanů a Východoevropanů, kteří jsou takzvaně v pohybu a kteří využívají svou prostorovou mobilitu k přizpůsobení se novému kontextu postkomunistické transformace. Zabýváme se zde praktikami, které se velice liší od těch, jichž se většinou týká literatura o „přistěhovaleckém transnacionalismu“. Místo toho, aby spoléhali na vytváření transnacionálních sítí jako prostředku zlepšení svých podmínek v zemích svého usazení, mají tito lidé sklon „usazovat se v rámci mobility“ a zůstat pohybliví „tak dlouho, jak můžou“, aby zlepšili anebo zachovali životní úroveň doma. Zkušenost migrace se tak stává jejich životním stylem, jejich opouštění domova a odchod pryč paradoxně strategií zůstávání doma, a tudíž alternativou k tomu, za co se migrace obvykle považuje – k emigraci/imigraci. Přístup k mobilitě a její řízení jsou genderované a závislé na institucionálním rámci. Mobilita coby strategie může posilňovat, představovat zdroj a nástroj sociálních inovací a jednání a také důležitý rozměr sociálního kapitálu – pokud nad ní mají migranti kontrolu. Mobilita může ovšem odrážet i zvýšené závislosti, nárůst počtu nejistých pracovních míst a absenci pohybu a svobody, jako je tomu v případě obchodu se ženami.