Zhruba od 60. let minulého století je na poli environmentální etiky živý spor mezi antropocentrickou a neantropocentrickou perspektivou. Volba východiska, které ovlivňuje další formování postoje člověka (kultury) ke světu, je klíčové pro teorii, avšak z hlediska potřeb dnešní společnosti nemá jednoznačné dopady na praxi. Neatropocentrismus (zastoupený Klausem Meyer-Abichem a Holmesem Rolstonem III) i antropocentrismus (reprezentovaný Johnem Passmorem a Günterem Patzigem) se často překrývají ve výchozích motivacích i v návrzích konkrétních opatření. Od konce 80. let byly teoretické rozpory nově reflektovány, například v myšlení R. Attfielda, J. B. Callicotta, či V. Hösleho. Provizorním řešením otázky může být koncepce pokorného antropocentrismu, která člověka chápe jako poznávací epicentrum a zároveň jako subjekt schopný morální reflexe, jež přesahuje lidský horizont.