Autorka na základě nově zpřístupněného fondu v Národním archivu připomíná historii Univerzity 17. listopadu a soustředí se na soužití zahraničních studentů s domácím obyvatelstvem v socialistickém Československu v šedesátých letech minulého století. Univerzita 17. listopadu fungovala v Praze a posléze i v Bratislavě v letech 1961 až 1974 jako vzdělávací instituce určená pro studenty ze zemí „třetího světa“, ale i jako školicí středisko pro československé experty mířící do rozvojových zemí, a její existence souvisela s tehdejším československým pronikáním do Afriky, motivovaným politicko-ideologicky a ekonomicky. Její zřízení vycházelo z očekávání, že absolventi univerzity se stanou emisary československých zájmů ve svých domovských státech, tato představa se však podle autorky spíše nenaplnila. Za poměrně častými konflikty mezi československou společností a zahraničnímu studenty vidí autorka především předsudky a averze zdejšího uzavřeného prostředí, k jejichž překonání příliš nepomohla oficiální „internacionalistická“ propaganda ani nedůsledné pokusy o řešení vzniklých incidentů. Otevřenější reflexe těchto problémů nastala až s pražským jarem 1968, kdy Univerzita 17. listopadu také vydávala časopis Fórum zahraničních studentů. Přesto však podle autorky nelze ignorovat přínos této instituce, která přispěla k rozkvětu řady specializovaných vědeckých oborů v Československu (například egyptologie, afrikanistiky, iberoamerikanistiky, etnografie a translatologie) a k navázaní dlouhodobých užitečných kontaktů ve „třetím světě“. Marta Edith Holečková. Obsahuje bibliografii Using recently released record groups in the National Archives, Prague, the author considers the history of the University of 17 November (Univerzita 17. listopadu), focusing on the lives of foreign students amongst the local inhabitants of the Czechoslovak Socialist Republic in the 1960s and early 1970s. The University of 17 November operated in Prague and then in Bratislava from 1961 to 1974 as an educational institution for students from the ‘Third World’, but also as training centre for Czechoslovak experts heading out to developing countries. Its existence was also linked with Czechoslovak attempts to gain a foothold in Africa, motivated ideologically, politically, and economically. It was established with the expectation that graduates from the university would become emissaries of Czechoslovak interests in their home countries. But this expectation, argues the author, was not quite met. Behind the comparatively frequent conflicts between the foreign students and the natives of Czechoslovakia the author sees mainly the prejudice and aversion of the closed local milieu, which were not overcome by either the official ‘internationalist’ propaganda or the inconsistent attempts to deal with incidents that arose. Only after the Prague Spring of 1968, when the University of 17 November was publishing a magazine, Fórum zahraničních studentů (Foreign Students’ Forum), were these problems reflected upon more openly. Nevertheless, according to the author, one cannot ignore the contribution that this institution made towards the flowering of a number of specialized academic fields in Czechoslovakia, including African studies, Latin American studies, ethnography, and translation studies, and to establishing useful long-term contacts in the Third World.